V mých nejtlustších dnech jsem se jistě koulela v pásmu mírné obezity dle BMI. To byl pomyslný vrchol, ze kterého naštěstí vedle cesta dolů. Tím ale předbíhám.
Vejška byla těžšká. Velký objem teoretického učiva. Teorie mě nebavila. Nebavilo mě studium. Musela jsem si přivydělávat. V Tescu na pokladně deset hodin denně. Kila se plížila, plížila se deprese převlečená za melancholii, později apatii. Po roce a půl se ozval pud sebezáchovy. V lednu pojedu do Francie jako aupair, tam se mi bude lépe dýchat. La vie est belle, la vie est belle, říkala jsem si. Letenka od Air France se nepotvrdila jako zárukou sladkého života. Ve Francii mě apatie neopustila. Následovaly měsíce, které nebyly nepodobné nekonečnému pádu do Maelstromu. Po návratu domů jsem nebyla schopna ani odevzat již dokončenou seminární práci, dodnes si pamatuji její téma - srovnání HG Wellse a Julese Vernea. Našla jsem si novou brigádu, dělala jsem obsluhu v internetové kavárně.
Paní majitelka se jmenovala Dagmar, žena kypré postavy a hustých perodixových vlasů nebo čehosi, co kdysi vlasy bývaly. Kavárna byla v patře půvabného barokního domu s výhledem na františkánský kostel. Krásně vrzaly schody. Bývala tam ohromná klec se dvěmi andulkami, které celé scéně - rozuměj zapnutým starým vrčícím monitorům pod barokní klembou a horkému vzduchu z rozpálených městských chodníků stoupajícího vzhrůru - propůjčovaly jakýsi nádech exotických krajů, do kterých, jak jsem tenkrát ještě ani nemohla tušit, se i já měla brzy vydat. Tato poetika by se jistě mohla zdáti rájem na zemi uprostřed města nebýt podivných klientů kavárny. Já tam pracovala v létě. Parném létě. Jeden zákazník v Kristových letech vždy přicházel v baloňáku s dírami v kapsách a sednul k nejvzdálenějšímu počítači. Štítila jsem si vzít těch čtyřicet korun, které promasturboval pod svým svrchníkem. Chodil často. Díval se mi hluboko do očí a usmíval se. Později jsem se dozvěděla, že je uznávaným houslistou, členem filharmonie. Pane jo. Často jsem na něj při mé další cestě životem narazila ve městě, vypadal pořád stejně, já už byla zaměstnanec, později podnikatelka. Stále nosil baloňák. I když Dagmar už svoji živnost dávno zavřela. A v časech více a více dostupnějšího internetu zanikaly všechny internetové kavárny, útočiště mnohých úchylů.
Onehdá jsem potřebovala na katedře romanistiky něco vyřídit. Měla jsem bílou sukni a zelené tričko. A náramek ze žlutých dřevěných korálků. Čím dál tím víc jsem cítila, jak nemám ráda své tělo. Jak se za něj stydím. Katedra byla až ve třetím patře. Styděla jsem se použít výtah, profesorka fonetiky si mě prohlížela s despektem a tak jsem tedy vyšla schody. Je nutno zmínit, že čím víc jsem nesnášela svoje tělo, to jest čím víc jsem vážila, tím víc jsem měla pocit, že se na mě lidé dívají s despektem. Po výstupu do třetího patra mě zarazilo, jak se mi špatně dýchá. Ale měla jsem radost, že jsem si po předešlých měsících alespoň trochu olízala rány a začala uvažovat trochu pragmaticky, tedy zachraňovat studium.
Na druhý den ráno jsem si stoupla na váhu, už si to napamatuji přesně, ale myslím, že to bylo kolem 83 kil při výšce 166 čísel. Dle BMI mírná obezita. Jako obsluha internetové kavárny, kde jsem deset hodin seděla na zadku, jsem začla schrańovat klíčové informace: pravidelná strava, snídaně, pohyb. A hlavně: pro mě nejzásadnější a nejužitečnější informace: i úbytek jednoho jediného kilogramu pozná srdce. Srdce! Ten nehezký sval nepravidelného tvaru, ta pumpa života, kteoru moje kila trápí nejen přeneseně, pocítí úlevu už od jednoho jediného kila tuku v hromadě dalších kil.
A to byl tedy začátek mojí cesty. Dlouhé cesty.
Žádné komentáře:
Okomentovat