Narodila jsem se tlusté mámě jako tlusté dítě. Přesněji jako malé tlusté dítě. A rostla jsem. A tloustla. A rostla a tloustla. Při lékařské prohlídce ve čtrnácti letech se mě paní doktorka zeptala, zda vím, že v mém věku při 166 cm je adekvátní váha 58 kilo. Přiznala jsem, že to jsem nevěděla, ale prsa velikosti čtyři a kalhotky velikosti L dávaly tušit, že mi leccos přebývá. Hlavně na stehnech a zadku, tam to přebývalo úplně nejvíc. Svoje stehna a zadek mohu jistojistě obviňovat z toho, že tělocvik - došlo-li na šplh či skákání přes kozu - se pro mě stal zdrojem frustrace. Dokonce jsem si svými opakovanými neúspěchy u tyče vysloužila privilegium se k tyči nepřibližovat a být ohodnocena. Nedostatečnou. Sport jsem s výjimkou planých pokusů o aerobik zavrhla.
V těch krásným čtrnácti jsem četla časopisy pro dívky (za což jsem se už v patnácti styděla), poslouchala REM a hladově četla knihy po sestře nebo bráchovi. A tu to přišlo. Spíše než přišlo to uzrálo. V časopise CosmoGirl (dej mu Bůh věčnou hanbu) psali, že dívky v mém věku se zajímají o to, jak vypadat jako modelka, neboť modelky stojí ve společnosti výše než lékaři a učitelé (rozhodně výše než ti, co jsou tlustí) a další zájem je jak nejlépe orálně uspokojit svého chlapce. A ejhle. Jak mohu uspokojit chlapce, když 1) žádného nemám a 2) nejsem modelka (a proto tedy nemám chlapce) 3) nejsem si jistá, jestli chlapcův úd celý chlupatý či jen na podbřišku. Heuréka! Zhubnu. Ubrala jsem u oběda knedlíky. Trpím. Ježíš taky trpěl. (Morálně odporná útěcha, já vím, jenže zabírá i na pohotovosti se zubem moudrosti). To nestačilo. Začala jsem jíst musli. Bez efektu.. Přestala jsem jíst. Takové víkendové nejedění, neb po dvou dnech honičku hladu a žaludku vyhrál...hlad. Prohlásila jsem se za vegetariána. To nebylo tak špatné. Když se odolá jedné nožičce vídeňského párku, odolá se i druhé. I přes slzy v očích (ne, křen to nebyl) jsem nejedla maso do krásných dvacetiněco let. To jsem se zamilovala a bylo mi řečeno, že holky vegetariánky nestojí v posteli za nic. Kvůli němu bych zubama trhala celou krávu a pila její teplou krev. A kuře mi stejně zase zachutnalo. Krůta byla novinka, ale taky dobrá.
Nástup na střední školu se nesl téměř v novoročním duchu - nová škola, noví lidí, nové tělo. I tomuto předsevzetí bylo osudem vyměřeno krátké trvání. Jen se tak trochu rozkoukalo na světě, zamžouralo očičkama a pošlo hladem po úspěších. Jít do školy totiž znamenalo minout pekárnu, ze které se linuly libé vůně dávajíc tušit, že pekařka dneska určitě dala omylem extra porci tvarohu na jeden svatební koláček, korunovaný rozinkou na smetanové polevě trůnící jako rubín mezi perlami. Jako vyplavená hvězdice v mořské pěně čekajíc na turistu, kterému svojí mučednickou smrtí poví: trpím a umírám pro to, abys ty středoevropane viděl, jak vypadá rovníkový ráj. Nebylo úniku, pekárnu bylo cítit i v okolních ulicích. Deset let poté stále zvažuji, zda pekařku zažalovat o újmu na zdraví způsobenou nabráním přebytečných kilogramů. Byla to past. Předčasná maturita, u které jsme všechny studentky elitní střední školy propadly (kromě Markéty, ta od maminky měla za úkol přechroupat místo oběda tři až čtyři mrkve). Mimochodem, často na ní vzpomínám. Žárlila jsem na ní. Nenosila podprsenku a její vyčnívající bradavky zlepšovaly náladu zejména profesorovi dějepisu. Moje prsa už od třinácti let nabrala neúprosný směr jih...Nikomu nezlepšovala náladu. Mě teda ne.
Navíc obědvala jsem nejdříve ve tři hodiny. Prestižní škola má většinu studentů něžného pohlaví, které ve skutečnosti vůbec není tak něžné (jak se k tomuto omylu dospělo? Co na to řekne vývojová psychologie?). Středoškolský život jsem si představovala jinak. V seriálu Beverly Hills vypadal středoškolský život rozhodně jinak. Škola těžká a příliš holek mi nedělá dobře. Naštěstí jsem hodně četla. Francouzskou modernu, britskou satiru, americký romantismus. Dodnes se mi sem tam na to podaří někoho sbalit. A to si pletu Henryho Millera s Arthurem Millerem a Henry Jamesem. U Jamese vůbec nevím proč...
Se svým zklamáním z prý nejhezčích let jsem se nějak vypořádala a váhu si až k maturitě držela ve flexibilních mezích 65 kg a 70 kg. Byla to černobílá období, kdy jsem si za dva dny dovolila jeden jogurt Vitalinea malinový (za odměnu) nebo Vitalinea bílý (preventivně jako trest za všechny prohřešky minulé i budoucí. Nutno podotknout, že po dni a půl bez jídla jsem Vitalineu vyhodnotila jako delikatesu hodnou minimálně jedné hvězdy Michelin. To samé ale tvrdím i o napůl uhnilých bukvicích (snad to byly skutečně bukvice), které jsem nalezla na vrcholu Bystré v Tatrách poté, co svačina zůstala v chatě na stole a celé hodiny výstupu byly o to náročnější, protože jsem se soustředila na umění telekineze. S jistotou mohu říci, že telekinezi neovládám. Chléb se šunkou se nepřemístil z chaty do krosny, ačkoliv se mu cestou nabízel půvabný výhled.
Všechna ta kila navíc mě kromě prdele (ne, zadeček tomu opravdu říkat nebudu) tížila taky v duši. Tam vlastně nejvíc. Společnost se chová k tlustým lidem s nepřiznaným despektem. Tomu se ještě ve svém psaním budu věnovat.
Po maturitě jsem se stala vysokoškolačkou. A tom více v další příspěvku.
Žádné komentáře:
Okomentovat